Zakázané ovoce - kapitola druhá - Útěk před realitou

1. června 2013 v 23:53 | Soff* |  Zakázané ovoce

"Dělej." šeptala jsem Louimu, když jsem ho postrkovala ven na balkón. To, jak se mi Jane dobývala na dveře se nedalo přeslechnout. Nesmí nás vidět!
"Chci pusu." protestoval Loui. Jsou situace, jako je tahle, kdy bych mu ráda dala do nosu.
"Už běž." špitla jsem a zavřela za ním balkónové dveře.
Doběhla jsem ke dveřím, celá jsem se třásla a pomalu je otevřela. "Ahoj Jájo, co chceš?" zívla jsem naoko. Vůbec se netvářila, že by mi to měla spolknout.
"Kde je?" šmejdila mi po pokoji.
"Kde je kdo?" nasadila jsem nevědomý výraz a nasucho polkla.
"LOUIS!" zařvala na mě a já se v tu chvíli kousla silně do rtu. Sakra.
"Jane..On..Není to tak, jak to vypadá." okecávala jsem to. Přišla jsem si hrozně.
Jen se na mě pohrdavě podívala, odfrkla si. "No jo, slečna malá coura to prostě nemůže vydržet bez kluka!" chrlila na mě všelijaké nadávky.
Zastavila jsem se, podívala se na ní. "Podívej. Jo, podrazila jsem tě. Ale tohle nemám zapotřebí. Vypadni." ukázala jsem na dveře. Šlo mi to samo. Vždyť se tam moc nestalo, ne? Ale ona tam dál stála a mlela si svou. V tuhle chvíli bych ocnila nějakou opravdu velkou bublinu, do které bych se mohla zavřít Když nejde ona - půjdu já.
Vylétla jsem z pokoje jak řízená střela a na chodbě vrazila celá ubrečená do Louiho. Podíval se na mě, jsem si naprosto jistá, že něco říkal, ale co, to nevím. Prostě jsem si jen říkala: "Běž, běž, běž." . . .

---
Z cizího pohledu.
Seděl jsem na lavičce na naší zahradě. Poslouchal noční ptáky, kochal se tím tichem a klidem. Pohledem jsem skenoval její okna. Té úžasné holky, která se mnou sice bydlí v jednom domě, ale já jí nikdy nedokážu říci víc než: "Ahoj."
Prohrábl jsem si vlasy a v duchu si představoval, jak teď otevře balkonové dveře, vystoupí ven a přizná do noci, jak ho moc miluje.
Nic se nedělo.
Teda po chvíli ano. Opravdu se otevřely dveře a opravdu někdo vylezl ven. Ten někdo ale rozhodně nebyl ženského pohlaví.
"Pusu.." zaslechl jsem.

V tu chvíli jako kdyby se mi zhroutil svět. Takže někoho má.
A já jsem zase sám.
Nenechám to tak. Poběžím.

--
"Běž, běž, běž." . . .
- A po tomhle dlouhém běhu kdoví kam jsem konečně zabrzdila. Byla jsem totálně splavená a udýchaná, ale nevadilo mi to. Rozhlédla jsem se, abych se alespoň trochu zorientovala.
Začínalo se rozednívat a já vůbec neměla tušení, kde jsem.
V kapse mi vibroval mobil, kterému jsem vibrace brzy vypla.
Pohledem jsem přelétla display mobilu. "Loui, Lou, Lou...Niall, mamka..Jane?!" zstavila jsem se na to jméně. Chtěla jsem vypadnout, ale ze všeho nejvíce jsem si to s ní chtěla vyříkat. Váhala jsem, jestli jí mám zavolat.
Ale nakonec mi přišla společnost trochu jiná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama